Zelené triky a pověry

S aktivisty Greenpeace člověk někdy v podstatě musí souhlasit a jindy se mění na naprosto nesnesitelné ekoteroristy. Kdy mají či měli pravdu? Třeba pokud se snaží zabránit lovu velryb nebo v dobách, kdy se rozhodli blokovat francouzské jaderné pokusy. A kdy se mění na ekoteroristy a jen si ohřívají svoji marketingovou polívčičku? To když obsazují uhelná rypadla nebo si lehají na koleje před vlaky s vyhořelým jaderným odpadem.

A jaký je v těch situacích rozdíl? Lidé z Greenpeace by možná řekli, že ve všech těchto případech chránili dobrou věci a zájmy lidí či dokonce lidstva. Ale tak tomu popravdě není. Co se velryb týká a co se v podstatě stejně týkalo i většiny protestů proti jaderným pokusům, tak tehdy Greenpeace a další organizace vystupovaly velmi aktivně a nutno říci, že také odvážně, proti jednání, které bylo v rozporu s mezinárodními konvencemi nebo s pravidly přijatými naprostou většinou států světa.

Některé země se rozhodly tato pravidla nerespektovat a postupovat podle „svých národních zájmů“. Ochránci životního prostředí se tak dostali do zvláštní situace, kdy jejich aktivity byly v plném souladu s rozhodnutím světové většiny, která však nebyla schopna a vlastně ani nemohla donutit ony některé státy k respektování dohod. Vlády mohly proti jednání jiných vlád v podstatě pouze protestovat, psát nóty, anebo přistoupit k sankcím, což nebylo dost dobře představitelné. Akce Greenpeace, i když pirátské a někdy na hraně hazardu nebo za hranou jakéhokoliv rozumného rizika, upozornily veřejné mínění na problém a veřejné mínění se také aktivistům odměnilo. Tlak proti lovu velryb a tlak proti jaderným pokusům je dnes opravdu masový a nikdo ho nemůže opomenout.

V čem je tedy rozdíl, když stejní aktivisté obsazují rypadla v severních Čechách nebo brání v cestě vlaku s jaderným odpadem v Německu? Zde totiž Greenpeace napadá naprosto legální a zcela profesionálně uskutečňovanou činnost, která není v rozporu s jakýmkoliv národním nebo nadnárodním předpisem, neodporuje dohodám či snad mezinárodnímu právu. A je prostě velký rozdíl, pokud někdo na své straně právo má anebo ne.

Greenpeace se dopouští velké chyby, když před veřejností smazává tento rozdíl a když akce proti těžařům nebo proti jaderné energetice staví na tutéž úroveň, jako ochranu velryb podpořenou mezinárodními úmluvami. Je samozřejmě právem každého, aby měl svůj názor na povrchovou těžbu hnědého uhlí. Ale ať aktivisté kandidují ve volbách a snaží se změnit zákony a politiku. Když získají dostatek hlasů, nikdo a nic jim nezabrání ve změnách v jejich režii. Ať si pořádají kampaně, podpisové akce, nechť přesvědčují vlády o své pravdě. Ale ať nezasahují bez oprávnění a bez práva na své straně do zájmů soukromých subjektů (a je jedno, zda to je těžební firma nebo jaderná elektrárna), to už není ochrana přírody, ale podkopávání základních pilířů svobodného světa a demokracie.

Dosažení vlastní představy o spravedlnosti se nelze domoci ekoterorismem. Ten možná přináší okamžitou popularitu revolucionáře, ale jeho dlouhodobé nadužívání devalvuje prosazované ideje. Možná by v Greenpeace a podobných organizacích měli přemýšlet o věcech také z jiných úhlů, než z toho jednoho. Toho vlastního.