Velká energetická revoluce

Ropa vyrobená z vody a vzduchu. Letiště bez přívodu elektřiny. Auto jedoucí stotřicítkou se spotřebou dva litry na sto kilometrů. Nic z toho není nesmysl.

Žijeme ve fascinující době. Mnohdy o tom ani nevíme - většina společnosti (české i v jiných vyspělých zemích) má svoje starosti a zase se tak moc nevěnuje obdivování toho, co vymýšlejí někteří lidé. Ale ve skutečnosti i celkem poklidné prolistování domácích či zahraničních novin či nahlédnutí na zpravodajské weby nabízí zcela neuvěřitelné informace. Které jsou navíc povětšinou zcela reálné.

V Německu dokáže společnost Sunfire vyrábět ropu ze vzduchu a vody. Výrobní cenou se dostává zhruba na úroveň současné ceny spotřební (při nynějších cenách ropy, které jsou opravdu nízké), to by znamenalo asi dvojnásobek současné ceny při započítání distribuce a dalších nákladů. Vzniklý produkt lze rafinovat v podstatě stejně, jako ropu vytěženou ze zemské hlubiny. Existují pokusy vytvářet taková zařízení mobilní tak, aby si například tankery na moři mohly ropu produkovat během svých cest.

V Indii postavili letiště, které veškerou energii potřebnou pro svůj provoz produkuje ze slunečních panelů a je energeticky zcela nezávislé na svém okolí. Návratnost projektu se měří v řádu několika málo let - jaký rozdíl oproti stavu před necelou jednou dekádou, kdy bychom na umoření investice takové stavby čekali až do současnosti a ještě o něco dál. Není to tak dlouho, co trvalo slunečnímu panelu skoro celou pětiletku, než vyprodukoval energii spotřebovanou při jeho výrobě. Nyní tento čas měříme na něco málo více než jeden rok.

Firma Toyota začal vyrábět auta na vodík. Nutno dodat - zcela bezpečná auta na vodík. Tentýž vodík, který stál za ohnivou tragédií vzducholodi Hindenburg.

Společnost Joule Unlimited, která je spojená s německou automobilkou Audi, postavila v Mexiku továrnu, kde zkouší nový způsob produkce ropy za pomocí fotosyntézy geneticky upravených mikroorganismů a to z kysličníku uhličitého a s pomocí slunce.

Některým lidem hodně vadí, že nové monoposty F1 již nedělají takový hluk, jako dříve a také to, že už nemusí během závodu několikrát tankovat. Nemusí, jejich spotřeba totiž dramaticky klesá se snižujícím se objemem válců. Maximální rychlosti nynějším malých dieselů ale zůstávají podobné, jaké byly u řvoucích velkoobsahových benzínových motorů.

Vývojáři zpracovávající poznatky z formulí nyní věří, že dřívější sen o běžném automobilu se spotřebou pod čtyři litry na sto kilometrů bude možné překonat a vytyčit si cíl nový - tři nebo dokonce dva litry. Při zachování výkonu, rychlosti a výhledově i při nevelké ztrátě akcelerace.

Je neuvěřitelné sledovat tento vývoj. Ve skutečnosti totiž žijeme v časech, ve kterých se věci mění fascinující rychlostí a naše možnosti jsou stále větší.

Přesto zůstává jedna věc stejná. I když dokážeme - v historicky krátké době - využívat možnosti, které jsou nyní jenom teoretické nebo ve fázi pokusů, stejně nezměníme základní fyzikální zákony. Budeme potřebovat energii, budeme ji potřebovat stále více. Tato „velká energetická revoluce“ zcela jistě změní obrovské množství věcí a přetvoří náš svět do podoby, jakou nyní snad ani neumíme odhadnout. Jenže energetický hlad zůstane.

Je rozumné věřit vizionářům to, že budeme méně škodit, budeme úspornější a méně závislí na tradičních zdrojích. Bylo by ale naivní zaměňovat to za představu, že se bez těchto zdrojů obejdeme, že se naše skutečná spotřeba sníží a že se náš svět změní v nějaké perpetuum mobile.