Někdy je velmi těžké být loajální součástí EU. Tuto zkušenost již máme z Paktu stability a z mnoha „agend“, kterými Evropská unie zavazuje členské státy ke změnám. Například již poměrně dávná Agenda 20-20-20: o ní přece v podstatě všichni víme, že i jenom nepříliš přičinlivá snaha o její splnění vede k zásadnímu problému v oblasti konkurenční schopnosti evropské ekonomiky. Má skvělé cíle, ale těžké důsledky. Prostě je obtížné zatnout zuby a říci si, že když už společná politika existuje, tak je třeba k ní být loajální i v případě, že náš názor na řešení věcí je jiný.
Například Češi si – při velmi jemném zjednodušení – myslí toto: v podstatě nejlepší varianta energie je jádro, uhlí dotěžíme, protože nám nic jiného stejně nezbývá, je třeba zkoumat ložiska břidlicového plynu a případně ropy, řepky už pěstujeme nějak moc, o solární energii už nechceme slyšet a ty větrníky ještě skousneme, ale už jich je tady tak akorát. Ochota platit nějaké ekologické přirážky k ceně energie? V podstatě nulová. Zjednodušeně z toho plyne, že Agenda 20-20-20 je české společnosti vzdálená podobně, jako radostné vítání stavby mešity na Hradčanském náměstí.
Samozřejmě názory některých jiných Evropanů jsou v mnoha ohledech diametrálně nebo alespoň poněkud odlišné. Ono se to dobře fandí obnovitelným zdrojům, když jste Nor a voda teče všude, nebo když jste Dán a okolo pořád fouká. Potom i přes vrozený sklon k depresím vidíte energetickou problematiku v podstatě vesele. Skeptičtí jsou pak pochopitelně ti, v jejichž zemích je to s obnovitelnými zdroji problematické. Co my v Čechách? Přehrady už nejsou kde stavět, sluníčko bývá, ale na samozásobitelství to zdaleka není a nikdy nebude, dost často nefouká vůbec a mnohdy zase fičí až moc... Příliš racionálních možností opravdu nemáme.
Navíc jsme malá země, surovinově nepříliš podstatná – naše možnosti těžit plyn nebo ropu jsou marginální, uhlí nám dochází nebo máme problémy s jeho těžbou. A jsme země poněkud schizofrenická. I když národ jako celek souhlasí s pokrokem v energetice, jakmile se to týká konkrétní investice a vesnice, vytáhnou všichni notebooky či vidle (dle povahy) a jdou vyhlašovat bezjadernou nebo bezsolární nebo bezvětrníkovou nebo jinou chráněnou oblast. Je to jako obvykle v Čechách. Když se nás to netýká, jsme v pohodě a fandíme „pokroku“. Když by to mělo ohrozit naše pohodlí nebo výhled na les, měníme se v divoké šelmy chránící svoje pečlivě počůráním označené teritorium.
Podle Mezinárodní agentury pro energii musí Evropa investovat v příštích nedlouhých dvaceti letech do energetiky a především do elektrárenství asi 2,2 bilionu dolarů v dnešních cenách (je to zhruba 44 bilionu korun, jinými slovy musí kontinent do energetiky vložit více než deset aktuálních hrubých domácích produktů této země). Má jít o 740 tisíc MW instalovaného výkonu, jenom na okraj – Temelín má 2100 MW instalovaného výkonu. Tedy hovoříme o zhruba 370ti JE Temelín. Ve srovnání se světovou potřebou investic to je poměrně málo. Ale při nemožnosti získat v EU v podstatě jakékoliv významnější rozhodnutí v energetické oblasti jde o zapeklitý oříšek.
Kolik z toho by měla postavit Česká republika? I to je složitá otázka. Ale pokud chceme být i nadále významným průmyslovým státem a důležitým dodavatelem pro giganty jako je třeba Německo, pak by to mělo být více, než je náš podíl na HDP Evropské unie. Tedy více než 1,1 procenta z oněch 740 tisíc MW instalovaného výkonu. Čili více než tři Temelíny. Samozřejmě tato studie nemluví o růstu produkce, jde i o nahrazení stávajících kapacit – ale měli bychom si opravdu uvědomit, měli by to říkat politici i odborníci, že stojíme před úkolem opravdu značných rozměrů. A úkolem, který bude vyžadovat určitý silný společenský konsenzus o způsobu jeho řešení. V energetice nelze postupovat metodou „líbí – nelíbí“ nebo „pokus – omyl“. Na to je to příliš drahá záležitost.