Průkaz energetické náročnosti budov – nápad doslova k nezplacení

Prezident Václav Klaus vrátil parlamentu zákon, který přikazoval skoro každé budově vlastnit průkaz energetické náročnosti budov (PENB) – energetický štítek. A udělal velmi dobře.

Na první pohled tento zákon (jde o novelu zákona o hospodaření s energií) vypadá rozumně. Jistě je správné stavět domy, které energii šetří a nejsou tepelně děravé jako ementál. Dokonce vypadá celkem zajímavě představa, že pokud se někdo pustí do zateplení, tak to má být na „nákladově optimální úrovni“, tedy mají být dosaženy optimální náklady vůči dosažené úspoře energie. Ale proč by to vlastně měl předepisovat nějaký zákon?

Potíž je hned na začátku. Představme si, že firma postaví dům, lidé si koupí byty a ty jsou tepelně propustné – stavba je prostě buď špatně navržená nebo špatně postavená, neodpovídá normám a tomu, co je dáno ve stavební dokumentaci.

V normální společnosti by to mělo proběhnout následovně: Pokud firma nezačne ihned řešit reklamaci, majitelé bytů ji zažalují u soudu. V logice věci si společně najmou jednoho právníka, který využije všech možností zákonů. Pokud byty neodpovídají normě, třebas jenom částečně, pak se developer musí vyrovnat s majiteli bytů. V normální společnosti by také tento právník mohl souběžně se žalobou po soudu požadovat, aby byl zablokován nějaký odpovídající majetek žalované společnosti tak, aby vlastníci firmy neměli šanci svůj podnik položit a majetek z něj vyvést. To celé by mělo trvat jenom nezbytnou dobu v řádu několika málo měsíců. Na to všechno nejsou potřeba nové zákony, stačilo by ty stávající zpřesnit. Ve skutečnosti to je skoro možné již dnes vhodnou kombinací dostatečně razantních postupů. Potíž je více v délce podobného sporu.

Samozřejmě je to možné v případě, kdy kupující bude studovat svoji kupní smlouvu, nenechá se ošálit a nepodepíše nějaký naprostý nesmysl, který ho zbaví většiny práv. Ale lidskou nedostatečnost nelze řešit zákonem. Stejně jako nějaké vysloveně kriminální jednání. Ani nejlepší zákon nezabrání podvodu. Měl by ale umožnit jeho potrestání. Ve skutečnosti totiž, kdyby někdo chtěl ušetřit na stavbě každou korunu, stejně si – když půjde o kriminální čin – obstará příslušný „štítek“. Na věc se samozřejmě přijde, ale samotnému podvodu nebo šlendriánu žádný štítek nezabrání.

Ve skutečnosti totiž platí, že co budovy mohou a co musejí splňovat v oblasti energií, je již většinou dáno existujícími předpisy. Onen PENB je doklad. Má například chránit kupujícího, aby si nepořídil starší nebo nový byt, který se ukáže energeticky náročný. Jenže nový byt takový být v principu nesmí i bez štítku a u staršího mi přece stačí doklady o spotřebě energií za poslední roky. To je lepší důkaz než cokoliv jiného.

Ale problém tohoto zákona je v jeho optice. Ta vychází z předpokladu, že lidé jsou houf idiotů, kterým je třeba přesně nakreslit životní cestu. Předpis o energetických štítcích je malý kamínek na této vydlážděné cestě, jeden z mnoha stovek a tisíců podobných dílků, které postupně – ve jménu vyšší ideje, v daném případě úspor energií a podpory alternativních zdrojů (protože o ty tady v případě nových budov také jde) – zbavují jedince prostoru pro rozhodování. Občan se nám podobnou legislativou mění ze svobodného člověka, který šetří, když je to výhodné a vyplatí se mu to, v objekt vůle zákonodárců, kteří občanovi šetřit předepisují.

Podle ministerské studie bude aplikace zákona vyžadovat deset až třicet miliard korun nákladů od státu i od občanů. V těchto časech, kdy vláda zvyšuje daně, aby naplnila státní kasu, to je nápad doslova k nezaplacení. Měli bychom spíše řešit krizi, než se zabývat nesmyslem s PENB.