Nad ČEZ již slunce zapadá

„Vizí Skupiny ČEZ je stát se jedničkou na trzích s elektrickou energií střední a jihovýchodní Evropy.“ To napsala elektrárenská společnost ČEZ v prosinci roku 2005. A opravdu se zdálo, že nad Říší ČEZ slunce nezapadá.

Bulharsko, Rumunsko, Polsko, Černá hora, Makedonie, Slovensko, Maďarsko, Albánie, Turecko, Německo… Do všech těchto států se český elektrárenský gigant buď vydal, nebo se na to alespoň chystal. Hovořilo se i o projektech v Asii, padala slova o Sibiři… Podle ČEZ slavila firma všude úspěch. Údaje o EBITDA byly krásné a zprávy o toku miliard korun v dividendách z jednotlivých států nadějné. A pak se na veřejnost dostaly zásadní a tvrdé spory s vládami jednotlivých zemí. V Albánii přišel ČEZ v roce 2012 o téměř sedm miliard korun.

Kdo si najde novinové články z let 2008 a pozdějších, už jen z titulků bude mít zmatek. Rok co rok se totiž opakuje stejný leitmotiv: Akvizice ČEZ jsou sice kritizované, ale nesou peníze. S trochou nadsázky se tedy tyto občas poněkud divoké investice „začínaly“ zhodnocovat v roce 2008, stejně tak v roce 2009 a pak znovu a znovu. Třeba v květnu 2013 píše Ekonom, že „Kritizovaná expanze ČEZ se začíná vyplácet“.

Albánská peripetie ČEZ obecně ukazuje na poněkud zvláštní přemýšlení managementu tak, jak postupně o věci rozhodoval. K akvizici došlo půl roku po pádu Lehman Brothers. ČEZ se ujal distribuce elektřiny v zemi, kde nebylo zvykem za elektřinu platit a kde ji místní považovali za něco jako vzduch nebo vodu v řece. Navíc v zemi, kde vláda zákona byla v dané době tak odvážnou představou, že se šeptala za rohem a pouze mezi důvěrnými přáteli. Odchod ČEZ nastal naopak v době, kdy se právní stabilita státu upevnila a kdy její ekonomika začala nabírat výraznou růstovou křivku.

Před několika dny ČEZ prodal svojí elektrárnu v Tisové u Sokolova společnosti Sokolovská uhelná. Podobně, jako tomu bylo v Albánii a v několika dalších státech, urovnal svým odchodem ze scény spor, který nejspíše můžeme nazvat obchodním (šlo o ceny uhlí pro tuto elektrárnu), ale který ukazuje na něco složitějšího v útrobách ČEZ.

Elektrárenský gigant kdysi – v roce 2006 – využil (nesporně z krátkodobého pohledu šikovně) privatizační podmínky, za kterých přešla Sokolovská uhelná do soukromých rukou. Mezi nimi byla i povinnost plnit kvantitativní ukazatel těžby. A protože ČEZ byl klíčovým odběratelem, jeho ochota platit za uhlí byla (dejme tomu) omezená. Mohl si to dovolit. Sokolovská uhelná těžit musela, jinak by nesplnila podmínky privatizace, ale z reality plynulo, že bez ČEZ nemohla svojí produkci prodat. Po dlouhých letech sporů a soudů je tedy věc „urovnána“ a elektrárenská společnost přichází o jeden ze svých hnědouhelných zdrojů.

Máme neustále pocit, že ČEZ je „gigant“ a „kolos“ (což možná v českých podmínkách platí), ale ve skutečnosti se díváme na firmu, jejíž podoba třeba v roce 2025 vůbec není jistá. O dostavbě Temelína se hlavně hovoří, osud Dukovan je tak nejasný, že více to už ani nejde. Firma se potýká s řadou problémů v řídících činnostech – vzpomeňme na to, proč stály dva bloky naší objemem dodávek nejvýkonnější elektrárny v Dukovanech a proč ČEZ přišel o miliardy na tržbách (obvykle společnost uvádí ztrátu 2,5 miliardy korun). Kvůli chybám v revizi svárů na potrubí. Kolik takových selhání jako byla Albánie, jako byl spor se Sokolovskou uhelnou a jako byl fatální výpadek Dukovan, si ČEZ může dovolit? Přesné číslo nelze říci, ale jistě platí, že nikoliv nekonečné množství.

Otázkou je, nakolik rozumné je uvažovat i do dalších let o ČEZ jako o firmě, kde by stát měl mít nadále pohodlnou majoritu. A pokud si jí stát chce zachovat (což je do diskuse), pak se ptejme, zda opravdu má elektrárenská společnost kousek po kousku přicházet o svou velikost a význam. Poslední desetiletí bylo ve znamení postupného střízlivění ze zahraniční expanze. Jestli příštích deset let má být ve znamení ústupu ČEZ i doma, co z něj vlastně zbyde?