Antifosilní spěch nepomůže

Antifosilní zákon nebo také antiuhlíkový zákon by měl podle ministra životního prostředí Richarda Brabce platit od ledna 2018. Pan ministr je zklamán, že to nebude od ledna 2017, neboť by to považoval za lepší.

Ve skutečnosti by bylo především dobré si uvědomit, co je konečným cílem celé legislativní činnosti v této oblasti. Neboť samotný antifosilní zákon je pouze jednou (a především deklarativní) součástí českého tažení proti klasické energetice. A ta je zase jen pouhou drobnou součástí celosvětového tažení, které hrozí rozvrátit obvyklé hospodářské vztahy vytvořené za poslední desetiletí a staletí.

Samotný antifosilní zákon bude definovat nějaké cíle v oblasti snižování emisí CO2 a případně i v dalších oblastech a to dlouhodobé, hovoří se v této souvislosti o roce 2050. To působí nevinně a konec konců užitečně. Pochopitelně všichni chceme čistší vzduch, méně prachu, žádný smog. Milujeme sice rychlá auta, kulmy, ledničky a pračky, výkonné chemické prostředky a levné potraviny, ale chceme žít v lese u zurčícího potůčku, mezi zpívajícími ptáky a každý den ráno se zhluboka nadýchnout pokud možno horského vzduchu. Ideálně na samotě, ale o dva smrky dál by měla být stanice metra.

Antifosilní zákon se chystá vykročit vstříc vcelku logické touze moderního člověka z bohatých zemí, aby to všechno, co má, nebylo zničeno takovými příšerami, jako „globální oteplování“ nebo „nedostatek ropy“. Jenže možná by bylo lepší soustředit se alespoň občas nikoliv na vysoce humánní a vznešené cíle globálního charakteru, ale na ty sice obyčejnější a méně filosoficky náročné oblasti. Totiž: Co to udělá s českým průmyslem, s jeho schopností konkurence, s jeho schopností umožňovat stovkám tisíc lidí životní úroveň vyšší, než má zhruba 6,5 z celkových sedmi miliard lidí na této planetě?

To není pohled, kterému by byla lhostejná budoucnost lidstva. Vůbec ne. Ale není to tak, že k našemu nynějšímu světu, který dává naprosté většině obyvatel Země větší jistotu, bezpečí a životní úroveň, než měl kterýkoliv z našich předků, jsme nedospěli plánováním budoucnosti, jaké je ukryté v antifosilnímu zákonu? Že jsme k němu naopak dospěli díky přirozenému vývoji, technologickému pokroku, tržnímu hospodářství, volné soutěži a přirozenému řádu světa, vládě zákona? A proč by nyní měly naší budoucnost zajistit lépe předpisy typu antifosilní zákon než to, co fungovalo desítky a stovky posledních let?

To není nic proti ochraně ovzduší. Naopak – je nesporné, že v určité rovině či koncentraci má znečištění fatální důsledky na lidský organismus, což je nepřijatelné. Potřebujeme proto opravdu zákony, které neumožní produkci zplodin nad určitou mez. Ale dělejme to kvůli našemu zdraví, nikoliv kvůli jakémusi neprokázanému a nejasnému riziku globálního znečištění. Zvláště, když nevíme, a to opravdu nevíme, zda ono oteplování nějak ovlivnil člověk a pokud, tak zde jeho vliv stojí za řeč.

Je totiž potřeba vidět český antifosilní zákon v souvislosti s tím, co je hlavním cílem klimatologů a co podepsaly světové vlády na základě Pařížské dohody. To je děsivě ambiciozní a jednoznačný plán na to, aby byl přebudován celý náš svět, aby byly obrovské oblasti lidské aktivity znovu a velmi tvrdě regulovány a to způsobem, jaký nemá obdoby – alespoň nikoliv v posledních stoletích. A to s cílem zpomalit a zastavit oteplování planety, přičemž však – a to je klíčové – my nevíme, jestli toho jsme vůbec schopni, nemáme o tom nic, než nejasná tušení.

Lepší než spěchat s antifosilním zákonem, by bylo věnovat se společenské diskusi o tom, co jsme připraveni obětovat na oltář nejisté teorie, že snížením emisí oxidu uhličitého (a dalších skleníkových plynů) dokážeme ovlivnit tak neuvěřitelně složitý systém, jakým je Země. Protože pokud tento zákon bude přijat, mělo by během jeho projednávání právě toto být jedním z hlavních témat.

A položím teoretickou otázku: Co když obětujeme mnoho a mnoho, oprostíme se od řady technologií, položíme na oltář zachování klimatu část naší životní úrovně a významnou část našich zdrojů, a pak zjistíme to, co mnozí vědci tvrdí nyní, totiž že oteplování má podstatně vážnější důvody, než exhalace? Budeme stát před jeho nesporně vážnými a ničivými důsledky, ale ochuzeni o mnoho z možností, jak se s nimi vyrovnat.

Před přijetím zásadní legislativy zasahující do organismu českého průmyslu a hospodářství by tedy bylo dobré diskutovat minimálně dva naprosto zásadní okruhy otázek: nakolik se opatření dotknou českého průmyslu a celé ekonomiky a nakolik podlomí její konkurenční schopnost, a za druhé: nakolik jsme nyní schopni modelovat důsledky případného zvýšení průměrné teploty o dva stupně Celsia (což je nejčastěji uvažovaný „bod zlomu“) a nakolik jsme schopni se na takovou situaci připravit.